K zamyšlení...

 

UMĚNÍ ZEMŘÍT

Počátkem měsíce února roku 2012 jsem se zúčastnila pěti dní odborného, prožitkového semináře na téma Umění zemřít.

Nic netuše jsem přijela na místo konání do nádherné, klidné zasněžené krajiny mezi Plzní a Karlovými Vary, ubytovala se a vyslechla si, co mě čeká.

Speciální téma vyžadovalo i speciální podmínky, a tak jsem těch pět dní trávila ve zcela mimořádném denním režimu. Sama se sebou a s myšlenkami, pocity a ve stavech, které zcela odpovídaly tématu smrti. Jedinečná atmosféra místa i lidí, umocněná pracovními postupy a technikami se zde projevovala od první chvíle. Působení textů mluveného slova, hudby, přesných pracovních postupů a meditací v nás všech otvíralo třinácté komnaty a vedlo nás přes slzavá údolí na povrch, k průzračnému jasu, čistotě, smíření a přijetí života i smrti. Tento seminář změní každého, kdo se ho zúčastní. Každý se totiž podívá pod povrch. A díky používané metodě prožije stejné fáze, jako když umírá. Nejen jako člověk, ale i jako když umírá vztah, jako když umírá stav, nebo jako když dochází k výrazné změně současného k novému.

Byla to mimořádná zatěžkávací zkouška pro psychický i fyzický stav. Často bolí duše víc než tělo, zde se bolesti prolínaly. Já osobně jsem odjížděla se silnými bolestmi zad, v kříži. Existenciální nejistota, nesmírná zátěž. Věděla jsem proč, ale oživovala jsem se následující dva týdny. Kdybych se měla zúčastnit znovu, bez zaváhání bych to udělala. I přes všechny obtíže, které mi to přineslo. Směla jsem se podívat někam, kam se podívají jen vyvolení. Tak to cítím.

Věřím, že všechno, co jsem prožila a odnesla si s sebou, poslouží nejen mně, ale i mým klientům. A na závěr mi dovolte citovat jeden krátký příběh, který přesně vystihuje, co bychom rádi udělali, když nás smrt překvapí.

 

„ Mocný král má v noci sen. Navštívila ho Smrt a oznámila mu, že následujícího dne, při slunce západu pro něj přijde. Král se probudí a okamžitě svolá své rádce. Co má dělat? Nakonec nechá osedlat nejrychlejšího koně, vyskočí do sedla a ujíždí ze svého království. Den se chýlí ke konci, slunce už skoro zapadlo a král se blíží k hranici. Na hranici stojí Smrt a čeká. Když král dojede až k ní, Smrt mu říká… a já už se bála, že to nestihneš!“

Nikdo neunikneme, ale můžeme se připravit, aby to potom tolik nebolelo.

Vaše Eva Volrábová

 

 

 

Všichni dokonale víme, jak se umírá. Přece se díváme na zprávy našich televizí. Prima má své krimi-zprávy, kde si všechny dostupné zločiny a tragedie můžeme detailně prohlédnout a na Nově je 112, která nám ukáže oběti, pachatele i pozůstalé.

Otupeni každodenním pohledem na neštěstí, přírodní katastrofy, smrtelné dopravní nehody, zločiny a krvavé akční filmy domácí či zahraniční výroby se necítíme být dotčeni smutkem sousedky v domě, které právě zemřel manžel. Nedokážeme soucítit s rodiči těžce postiženého dítěte, které je nejspíš na cestě, ze které není návratu. Jsme přesyceni a zahlceni.

Kdo nám však řekne, že smrt je přirozená součást života, která ale vypadá mnohem všedněji než na obrazovce nebo na plátně kina? Musíme se přece připravit na to, že i my jsme smrtelní. Že naši rodiče jsou smrtelní, že někdy naše děti jsou smrtelné, ať nás to bolí sebevíc.

Smrt je přes svůj drtivý účinek něco velmi všedního a běžného, je součástí životního cyklu od počátku. Je naším každodenním průvodcem. Je součástí zrození, bezprostředně souvisí s narozením, kdy umírá těhotenství a rodí se dítě, je to druhá strana stejné mince. Něco starého odchází a na druhé straně se něco nového rodí. Vždy nastává konec a nový začátek. Každý den odumírají buňky v našem těle, každý den se rodí nové vztahy a ty staré končí – umírají. Když jdeme spát, jsme velmi blízko smrti, se spánkem je smrt příbuzná, spánku se někdy říká malý bratr smrti. V okamžiku orgasmu se nacházíme také blízko smrti, také se mu říká malá smrt, takže než definitivně zemřeme a opustíme naše fyzické tělo, umíráme dnes a denně několika malými úmrtími, zažijeme nesčetně malých smrtí.

Žádný z nás v podstatě není schopen uchopit, co smrt skutečně znamená, všichni víme, že znamená konec, ale o co se jedná při tomto konci, tam se mínění liší. Mnozí zastávají názor, že smrtí všechno končí, a jiní vidí smrt jako přechod do jiného stavu. Na základě intenzivního studia života můžeme snadno dojít k výsledku, že se smrtí není všechno u konce, jak by také mohlo, když pozorujeme rytmus života v přírodě, jejíž jsme nedílnou součástí, proč by pro nás mělo v okamžiku smrti všechno končit?, proč by zde mělo opakování – cyklus, mít jinou podobu než věčného koloběhu.

Ačkoliv vidíme smrt běžně v televizi, slyšíme o ní, čteme o ní, jak opravdu vypadá, si málokdo dovede představit. Mnozí nejsou schopni pečovat o člověka blízkého, který umírá. Takový člověk nebývá často v péči rodiny, ve většině případů je v nemocnici, v péči profesionálů, a nebo umírá v hospici, také v péči profesionálů. Ani si neumíme představit, jak člověk, který umírá, vypadá, co dělá, jak se chová, co cítí, co si přeje. A přece všichni společně procházíme stejná stadia umírání, my žijící i oni co odcházejí, která již před lety dokonale popsala americká lékařka původem ze Švýcarska, Elisabeth Kübler-Ross. Ta popisuje pět oddělených fází v rámci procesu, při kterém se lidé vyrovnávají  s  tragédií, zejména pak v případě diagnózy smrtelného onemocnění či v případě mimořádné a hlavně nečekané ztráty.

Popírání / šok (anglicky-denial) – „Cítím se dobře.“, „Tohle se nemůže dít, ne mně.“, „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“
Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.

Agrese / zlost (anglicky-anger) – „Proč právě já? To není fér!“, „Kdo za to může?“
Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat, protože jím zmítají pocity zlosti, vzteku, závisti i nenávisti. Mohou též přestat spolupracovat a komunikovat se zdravotnickými pracovníky.

Smlouvání (anglicky-bargaining) – „Chci se dožít vnoučat“, „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“, „Dám všechny své peníze, za…“
Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší moci (například k Bohu) s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.

Deprese (anglicky-depression) – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“
Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Kvůli tomu může být mlčenlivý, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, smutku a beznaděje. Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období, které musí proběhnout.

Smíření (anglicky-acceptance) – „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“
V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopný na léčbě spolupracovat a přistupovat k ní více či méně rozumem.

Všechny tyto fáze se v průběhu procesu až k okamžiku smíření střídají a vracejí se s různou intenzitou a na různě dlouhou dobu. Někdy se přijetí a smíření nedostaví a člověk umírá nepřipraven, nevyrovnán, nesmířen, neočištěn. Na nás co tu zůstáváme je, umírající navštívit, strávit s nimi čas, protože to je to jediné co jim můžeme dát, náš čas!! Můžeme je držet za ruku, můžeme si s nimi povídat, můžeme jenom sdílet společný prostor, i to je velmi důležité - jenom tiché sdílení. Není potřeba pochybovat o profesionální péči, ta je určitě zajištěna tak, jak ji umírající potřebuje, ale sdílení těch posledních okamžiků je důležité pro duši naši vlastní i těch, kteří umírají. Neméně důležitou částí umírání je definitivní ukončení celého procesu. Rozloučení se. Pohřeb. V dnešní době jsme často svědky toho, že někdo zemře a nenásleduje žádný obřad.

Možná že si zesnulý pohřeb nepřál, možná, že jsme se my pozůstalí báli a nechtěli znovu jitřit již tak rozbouřené city, ale musíme mít příležitost se definitivně rozloučit a ukončit tak proces umírání. Pak pro nás nastane teprve fáze hojení.

Tím že člověk zemřel, ještě nezmizel definitivně z našeho života. Zůstanou nám vzpomínky, zůstanou nám fotografie, zůstanou nám historky, zůstanou nám hmotné statky, a jeho místo v našem srdci je definitivní, vždycky se můžeme vrátit k tomu, co jsme společně zažili, můžeme se vrátit k tomu, co jsme si společně řekli, můžeme čerpat z jeho předešlé přítomnosti.

Důstojným rozloučením se zemřelým dáváme na vědomí každému, kdo zemřel, kam patřil, a kde navždy zůstal. A pak, s odstupem času máme možnost zabývat se tím, jestli skutečně není náhodou něco potom…

 

Eva Volrábová